Nádraží v Rabatu je v centru Nového města. Jsou to jen dvě koleje a přijíždí i odjíždí se tunelem a vlak tak ve městě vůbec nepřekáží a neruší. Zrovna se opravovalo, ale našel jsem si vlak do Meknesu na druhý den. Po zkušenosti z autobusové linky Marrakech-Rabat jsem už chtěl cestovat spolehlivě (tedy předvídatelně a snad i poněkud nudně, ale na nějaká celodenní chaotická dobrodružství jsem měl málo času).

V průvodci jsem si přečetl o městě Salé - nudný a provinční protějšek živého a kosmopolitního Rabatu…. A tak hurá tam - ze stanoviště meziměstských taxíků to bylo 10 minut. V Salé byla medina opravdu ospalá, ale o to autentičtější a trhy orientované na místní, nikoliv na turisty. Obešel jsem ji, fotil dveře a okna, povedlo se mi i nahlédnout do mešity. To nebylo úplně obvyklé, v Maroku jsou mešity pro bezvěrce (rozuměj nemuslimy) uzavřené a většinou je za dveřmi i paraván, přes který ďaur nevidí ani dovnitř. Tady jsem se dostal na nádvoří s fontánou - nikdo zde nebyl. Cestou po mně pokukují děti vracející se ze školy nebo hrající si na ulici. Ty smělejší mne zdraví „Hello, how are you?" „Bon Jour" a když se na ně usměju a odpovím, jsou šťastné a pokukují po sobě, jak byly odvážné.

Vracím se zpět a cestou dostávám zprávu od kluků - domluvili jsme se, že se pokusíme večer sejít Rabatu a klukům to zdá se vyšlo. Odepisuju, kde je budu čekat a nějaké přepravní instrukce, ale po několika SMS raději volám a domlouváme místo srazu per huba a opravdu se pak i nacházíme. Doporučuji jim stejný hotel, mají za MAD 70 vzdušný dvoulůžák až na střeše. Při večeři a kafíčku si vyměňujeme zážitky. Na noční prohlídce mediny dojdeme až do Kasbahu, odkud je skvělý výhled na starý minaret, osvětlenou hrobku dědečka a babičky dnešního krále a na „ospalé provinční město Salé". Ráno chci jet brzy a tak jdu spát.

Budím se v půl sedmé, sbalím těch pár věcí a stále mokrý ručník (vlhkost stoupající z banánovníků v hale mu uschnout nedovolila) a jdu čtvrthodinku k nádraží. Se zakoupenými lístky (MAD 56) v klidu snídám kafe, croisanty a pomerančovou šťávu v kavárně naproti nádraží. Vlak přijíždí včas, je čistý (uklízeči chodí i za jízdy) a není přeplněný a za dvě hodiny - přesně podle jízdního řádu - můžu vystoupit na hlavním nádraží v Meknésu, dalším městě, které bylo v určitém období sídlem krále a které chci prozkoumat.