Hotýlek nacházím podle průvodce bez problémů ve Ville Nouvee a cena je stejná jak píšou - MAD 70 s teplou sprchou, záchod vybavený toaletním papírem je čistý a s mísou (!), i když je na chodbě.
Cestou do mediny (asi 2 km) se stavím v internet café a zase umístím pár fotek na web, vyřídím pár mejlů a přitom si rád odpočinu v sedě (a při kávičce a džusíku). Když se přiblížím k medině, tak se mi povede špatně odbočit a pak brutálně zabloudit. Díky tomu se ale dostanu na opačný konec královského komplexu, k umělému jezeru a kolem mellahu (židovské čtvrti) dojdu do krásných míst, ale je fakt, že se s orientací na plánek chytnu až po dvou hodinách a prohlídku mediny začínám poněkud uondán.
Hlavní náměstí El Hedim se snaží napodobit Jama El Fnaa v Marrakechi, ale postrádá tu autentickou bizarní atmosféru. To nic nemění na skvostných lahůdkách, které se podávají v baterii stánků a na autenticitě zdejších súků za náměstím. Meknes je pro mne město bloudění - nořím se do spleti uliček a myslím si že jdu někam, abych se po půlhodině vynořil někde a překvapeně koukal, že slunce je na opačné straně než by dle mne mělo být. Občas se na plánku ani nenajdu. Dobře v průvodci doporučují pro orientaci v medinách kompas: v úzkých uličkách nevidíte slunce a někdy vyjdete z krámu a nevíte, zda jste přišli zleva nebo zprava. Ponoříte se zpátky do súků a jen vnímáte všemi smysly zvuky, vůně, obrazy, ani dotykům se v návalech nevyhnete. Občas se uhnete oslíkovi s nákladem nebo motocyklistovi, zabrousíte do obchodu a tam berete do ruky věci a trpělivě vysvětlujete, že máte jenom batoh a se sedlem na velblouda nebo lampou by vám zavazadlo na palubu nevzali a pak zas odmítáte koupit šperky nebo pantofle, protože ty se vám zase nelíbí. Občas vás osloví nějaký samozvaný průvodce a na vaše "No Guide, no need help with my trip" vám sdělí, že je student a chce se právě jen pocvičit v angličtině a žádné prachy nebude chtít. Vždycky po 20 krocích, kdy mi hudral do ucha, jsem se zastavil a s úsměvem a jasně mu řekl, že je mi sympatický, ale i kdyby nechtěl ani vindru, tak preferuji toulat se sám a vnímat atmosféru, nechat na sebe město samo působit a ať se nezlobí, ale že nechci, aby mne obtěžoval svými byť jistě bezplatnými řečmi. Většinou jsme se pak rozešli v dobrém.
Navečer jsem zapadl do ušmudlaného bufítku, kde dělali sendviče z mletého velbloudího masa a nadlábl se a napil k plné spokojenosti. Pak už zbývalo jenom dojít na hotel a cestou vyfotit podvečerní panorama města nad údolím řeky. Sprcha a před spánkem si už jen udělám s průvodcem v ruce hrubý plán pro příští den.