Po strastiplné cestě autobusem plné peripetií a napětí, zda opravdu dojedu, jsem se v sedm večer ocitl v Rabatu.
Večeře v hospůdce hned u nádraží, pak busem do centra a první problém.
Nejméně hodinu jsem hledal přijatelný pokoj za přijatelnou cenu - buď plno nebo drahé.
Určitě jsem prolezl 10 hotelů, abych se potom vrátil do čtvrtého a vzal dvoják za relativně přijatelnou cenu MAD 90. 
Ranní procházku jsem zahájil hledáním nějakého jiného levnějšího bydlení - a našel jsem za MAD 50 v hotýlku, ve kterém rostlo na nádvoří několik vysokých banánovníků. Tvořily neopakovatelnou atmosféru. Pokojík s umyvadlem, hotel bez sprch, záchody tentokráte turecké (na naše poměry poněkud eklhaft, na marocké spíše standard), no co byste taky za ty prachy chtěli. V hotelích tohoto typu bydlí kupodivu hodně místních kteří přijeli do Rabatu. Proto bylo tak plno.
Naproti byla městská tržnice, prodavači se teprve chystali na zákazníky. Udělal jsem pár pěkných snímků.
Vždy jsem se slušně zeptal, ale fotili se ochotně, dokonce mi řezník dal vizitku a poprosil o poslání fotek. Našel jsem si internetovou kavárnu (ve větších městech žádný problém, Skype a ICQ available, ceny mírné) a poslal nějaké fotky na web.
Pokračoval jsem na tržiště. Hlavní tržní ulice jsou v zásadě dvě s nějakými nepříliš dlouhými odbočkami. Přes den je to prostor nepříliš rušný (měřeno marockými poměry), avšak pastva pro oko ucho nos velmi lákavá (a pro čočku foťáku taky).
Starší obchodník s kořením mne oslovil anglicky a když se dozvěděl, že jsem v Česka, tak na mne začal chrlit jména českých klubů a fotbalistů a mně nezbylo, než v rámci dobrých marocko-českých vztahů přitakávat jeho nadšení, ač se o fotbal nezajímám. Byl to majitel krámku s kořením a poté, co mne pozval dozadu (i přes moji standardní obranu „Nic nekoupím, za fotky neplatím") mi poskytl čtvrthodinovou přednášku o zázemí, z kterého se vyklubal poměrně velký podnik s několika zaměstnanci a ohromnými barely plnými koření, bylin a jejich směsí. Vysvětloval mi co k čemu slouží, co s čím a proč míchají, dovolil mi fotit, ptát se a pak se se mnou srdečně rozloučil.
Ne úplně obvyklé - vzápětí jsem byl pozván do jiného krámku, ve kterém mi hned navážili cosi, co jsem vůbec nechtěl, mámili ze mne MAD 1000 a po neúspěchu kšeftu chtěli nehorázné prachy za fotky - po hádce jsem je pak vymazal a teprve poté jsem byl za hlasitého spílání, co se mnou ztratil času, propuštěn. Ale to byla příhoda spíše výjimečná.
Přes zatím nepříliš rušné tržnice dorážím ven na kraj mediny. Jdu kolem kasbahu (stará pevnost) a hřbitova a už se ocitám u Atlantiku.
Vracím se ke Kasbahu a jdu dovnitř, odmítám přitom služby samozvaných průvodců a bloudím sám bez cizí pomoci.
Uličky Kasbahu jsou malebné, čisťounké a do 1,5 m natřené do modra. Fotím spoustu krásných dveří a portálů.
Pak beze spěchu pokračuji do starého královského paláce v pevnosti, kde je docela zajímavé museum, pěkná zahrada a u zdi roste úžasný strom.
Další cesta vede přes trh, který teď navečer začíná řádně ožívat.
Agresivita trhovců je ve srovnání s Marrakechem mizivá, klidně můžete jít dovnitř a nechají vás v klidu vzít všechno do ruky a prohlédnout a s pochopením se tváří, když si nic nekoupíte.
Ulice jsou už plné i uprostřed, kde si trhovci rozložili igelity a papíry a přímo uprostřed mají vyložené zboží, do kterého jim občas musíte šlápnout, protože se prostě nedá projít, tlačenice nedovolí. Dávám si v hospodě nedrahou a chutnou krmi, grilované klobásky s hranolky a salát.
Jsem uchozený nad únosnou míru a v hotelu s knížkou zanedlouho usínám.