Jak jsem byl poprve v zivote na sopce
Tuhle jednou v nedeli zacatkem unora jsem si pujcil auto a s Radkovym synem Danem (muj kolega Radek s celym zbytkem rodiny byl linej) jsme jeli na sopku nad San Salvadorem, je to na dohled a jmenuje se El Boqeron.
Zdejsi sopky najdete na http://www.geo.mtu.edu/volcanoes/central_america/el_salvador/, stahl jsem si navod, jak se tam dostat a skutecne to zafungovalo.
Po asfaltu jsme dojeli na zacatek, jak psali "dirty way". Nejprve to bylo asi pul kilometru strasnym slumem (ja to tak hodnotil, Dan rikal, ze jsou horsi, je fakt, ze fekalie tam netekly prostredkem cesty, ale po okraji), sirka cesty tak na auto a pul, asi jako Zlata ulicka v Praze. Potkali jsme tam AUTOBUS, museli jsme couvat, pak napodruhe to byla terenni Toyota, vyhnuli jsme se tak, ze nam mistni museli odstavit ze zaprazi kus sveho domova a stejne jsem ohnul zrcatko. Pak jsme ke konci, kde to uz nebylo ani tak siroke, potkali nakladak, ten jsme donutili couvat asi 100m my. Nasledovalo 6-8 km straslive cesty, dilem prasne, dilem vydlazdene tak, ze kocici hlavy jsou proti tomu mramorova deska.
Pokracovani do silenyho kopce. Kolem same kavovnikove plantaze a nadherne kvetouci kere. Dojeli jsme asi 150 m pod vrchol krateru, cestou se potkali jeste s nekolika autobusama, ktere do prilehlych vesnic zarizuji verejnou dopravu, ale cesta uz byla siroka a vyhybani mozne.
V nejvetsim vedru jsme vylezli z auta, vysplhali na okraj krateru a vysledek stal za to. Krater asi 1,5 km v prumeru, tak 300-400m hluboky, dole jeste jeden malinkatej kratyrek, na nem z bilejch (asi nabilenejch) kamenu vyskladano velike JESUS. Cele bohate zarostle zeleni (posledni vybuch nekdy v 16. stoleti). Byla to moje prvni sopka, u ktere jsem stal na okraji krateru a i kdyz to nebyl krater dymajici, docela mne to vzalo, jeste ted jsem z toho unesenej.
Sli jsme po okraji asi tak ctvrt kruhu a tam byl sestup dolu, sestoupili jsme tak asi 10-15 minut odhadem tak 100 m vysky a pak se vratili, bylo vedro a my si nevzali zadne piti a ta cesta zpatky k autu byla dost unavujici, vymyslel jsem zkratku, ktera nakonec byla zavadejici, ale dovedla nas do nadherneho borovicoveho haje, kde byl chladek a vonela tam borova pryskyrice a chvili jsme si tam sedli. Bylo videt na San Salvador, za nim jezero Ilopango, ktere je za Salvadorem na druhe strane a je to taky vodou vyplnena stara sopecna kaldera, v dalce nadherne fotogenicky vulkan San Vincente. Nemelo to chybu, i kdyz jsme se pak zase v tom hicu museli skrabat nahoru zpatky, abychom se k autu vratili po te spravne ceste. Pak uz jen ta cesta zpet, auto to ale vydrzelo a STALO TO ZA TO.
Ted zase budu rad celej tejden makat jak barevnej, abych si v nedeli dopral zase nejaky podobny zazitek. Jenom me desi to, ze v onom pruvodci po vulkanech psali, ze tenhle je nejlepe dostupny ze vsech. Bude to chtit nejakou ctyrkolku anebo ten autobus - ty vyjedou vsude.