Ráno sbalím a zaplatím. Hned naproti je kavárna - následuje obligátní snídaně sestavená z kafe a tekutých pomerančů s dvěma croisanty. Vlak přijíždí včas a za hodinu vystupuji ve Fesu.

Hotel hledám blízko u nádraží a hned první volba podle průvodce je ta vhodná. Sbalím si věci na potulování se městem, měním poslední $50 cestovní šek za dirhamy a kolem královského paláce s obrovským prostranstvím před bránou (to musejí být vojenské přehlídky!) do mellahu. Nechám si ukázat židovský hřbitov a asi hodinu se potuluji mezi tisíci sněhobílých náhrobků a hrobek významných i nevýznamných židů. Dodnes se zde pohřbívá, někteří maročtí židé nenásledovali většinu souvěrců, kteří se po vzniku Izraele odstěhovali do své pravlasti. V mellahu ale už žádní nebydlí, třítisícový zbytek žije pohodlněji ve Ville Nouvee a jejich starou čtvrť opanovali muslimové.

Domy v mellahu jsou stavěné jinak, jsou otevřené do ulice, okrášlené velkými okny a pěknými balkony. Velký kontrast proti arabské výstavbě v medině. Ale zdejší domy si Arabové přizpůsobili a mnohá okna jsou zabedněna a balkony nepoužívané. Na hlavní třídě je obligátní arabské tržiště s krámky, dílnami. Hodně se zde prosává zlato a stříbro.

Ještě nacházím zdejší významnou synagogu. Nákladem bohatých marockých židů a Unesco byla nedávno opravena. Rád platím dobrovolný příspěvek MAD 20 a za to se mi dostane od staršího hlídače rozsáhlého výkladu o historii a současnosti židů a jejich osídlení v Maroku. Dokonce mi otevře a dovolí fotít schránku s tórou a zavede mne i do mikve. Synagoga je vyzdobena řadou fotografií zdejších hřbitovů a synagog z celého Maroka a jsem překvapen jejich počtem. Pak si ale uvědomuji, že Maroko se stalo útočištěm židů v době jejich vyhánění ze Španělska a později z Portugalska - islám byl ve středověku vůči jinověrcům tolerantnější než křesťané. Jaký kontrast se současnou situací!

Z mellahu jdu přes kasbah kolem významných zahrad (v přestavbě a tedy uzavřené) přímo do mediny. První vstup jsem spletl a vešel do části, která má jen jeden vchod a není z ní další východ. Na první křižovatce mne osloví mladík, že mne provede, tradičně odmítám a on se směje - ta ulice, kam jdu, je slepá. Po deseti minutách se vracím na stejné místo a mířím do druhé ulice a on se směje, že se zase nedostanu ven a že mne vyvede. To už tuším, že má pravdu, ale řeknu mu, že chci bloudit sám. Cestou zase setkávání a zdravení se s místními okatými dětmi, jsem v části, kde se bydlí a turistu tady tak často nepotkají. Narážím na samé slepé ulice, po deseti minutách jsem zase u starého známého smějícího se "studenta" a hrdě vcházím do třetí ulice. Po 5 minutách jsem zpátky a smějeme se na sebe oba, říkám mu, že rád do sebe nasávám atmosféru a proto nechci s nikým chodit a někoho poslouchat, on říká že mne chápe a na mapě mi ukazuje, kam jsem se dostal a jak mám pokračovat, nic nechce a příjemně si povídáme do doby, než polapí jinou dvojici a jde je (jistě za odměnu) vyvést ven.

Dojdu k bráně Bab Bou Jeloud, která je vchodem do mediny nejmedinovatější.
Medina ve Fesu je velmi významnou památkou Unesco a počet turistů je několikanásobný ve srovnání se všemi místy, která jsem v Maroku navštívil. V medině je vytýčených několik typů prohlídkových tras - např. po zahradách, po mešitách, po prvcích opevnění, po tržištích. Ve městě jsou poměrně dobře vyznačeny a je možné se podle nich snadno orientovat. Počet samozvaných průvodců a různých dohazovačů je sice vysoký, ale už únosný. Je to velký kontrast oproti mé návštěvě před patnácti lety: dohazovači a děti vás poměrně agresivně oslovovali a prohlídka tím byla dost pokažená.

Dojem ze současné mediny je úžasný, i když ještě intenzivnější zážitek je to pro někoho, kdo žádnou podobnou atrakci nenavštívil, já už jsem přece jenom po tom týdnu ledasčemu přivykl. Lituju skupiny turistů, kteří klopýtají přeplněnými uličkami súkú a snaží se někde vepředu zahlédnout průvodce s praporkem v ruce. Nemůžou se ani zastavit v obchůdku, protože by jim ostatní utekli a oni by se už nikdy nenašli a letadlo poté odletělo do Japonska bez nich. Já se oproti tomu nechám zcela ovládnout zdejší hektickou atmosférou a klidně se nechám zatáhnout k úúúžasnému jídelnímu lístku nebo do obchodu s koberci nebo se šperky. Je to jen kvůli atmosféře - dohromady už nic kupovat nebudu, jen nějaké drobnosti, rozpočet mám poněkud napjatý a další eura se mi už měnit nechce. Před turistickými restauracemi preferuji trochu ušmudlané jídelny pro místní nebo jídlo ze stánků přímo na ulici. V jednom se za pár dirhamů výborně najím skvělého masa na jehle opečeného na dřevěném uhlí. Pak si v klidu půl hodiny odpočinu při konvici "marocké whisky" a vychutnávám si atmosféru života ulice. Medinou bloudím sem a tam, občas se ocitnu u některé z bran a někdy ani nevím u které to je. Pak mne to vyplivne na ulici, kde je i motorový provoz a já po kávičce odjíždím narvaným autobusem do Ville Nouvee.

Procházím po nových ulicích vystavěných původně Francouzi. Vypadá to jako by se mělo schylovat k dešti, fouká a zatáhlo se. Z internetové kavárny vyšlu zase mnoho fotek na Panoramo. Zítra odlétáme, koukám na počasí v Česku (brrr to bude zima!). Cestou k hotelu se rozhlížím po nějaké vhodné hospodě, chci se pořádně najíst - mám velkou chuť na rybu. V jedné restauraci si dávám opulentní večeři z několika druhů ryb, mořských potvor, hranolků a džusu - nejdražší jídlo co jsem zde jedl mne přišlo na asi 60 dirhamů (cca 140 korun českých). Dávám k tomu 5 dirhamů tringeld a číšník samým blahem málem bije hlavou o dlaždičky, jak se uklání až ke špičkám svých vyblýskaných polobotek.

Poslední noc v Maroku se vyspím pohodlně a dlouho - zatemnění pokoje je dokonalé. Probouzím se až v devět, balím, domlouvám úschovu batohu v hotelu a vyrážím nalehko zase do mediny. Mezi Ville Nouvee a medinou je takové území nikoho (trochu parky, trochu smetiště a nějaké lomy) - potkávám ovčáka s ovcemi - uprostřed města. Rozhodl jsem se vyjít nad město k Borj Nord: staré pevnosti odkud dříve král sledoval, zda se mu jeho poddaní v medině nebouří a nekují proti němu pikle. Procházím po silnici, která vede mezi dvěma hřbitovy s tisíci náhrobků usazenými v zeleni. Příchod do pevnosti vede po terase, kde je spousta chlapů čekajících na cosi, sedí a hrají karty. Je tam trochu smrad, odlehlejší části slouží jako smetiště i záchod zároveň. Z pevnosti je krásný výhled na celou medinu a kopce kolem Fesu, je trochu zamlženo, ale fotím pro sestavení panoramat a scházím zase dolů do mediny. Cestou odměňuji pár natažených rukou drobnými (dosud jsem desítkám žebráků odolával, teď na konci jsem už štědřejší, chci si možná nějak zasloužit budoucí návrat do téhle krásné země). Potápím se do mediny a dnes už spíše odpočívám, dám si několik sklenic mátového čaje a po divokém smlouvání nakupuji pár drobností. Píšou mi kluci, že dorazili autobusem, snažím se esemeskou popsat, kde mne najdou (v kavárně, kde jinde) a po telefonickém upřesnění se scházíme. V internetové kavárně tiskneme letenky z Frankfurtu (ve Fesu se musí vyzvednout na letišti u přepážky) a domlouváme na půl pátou sraz u nádraží, odkud má dle průvodce jezdit místní autobus na letiště. Zpátky jdu přes mellah a pomalu se loučím s úžasným městem Fes. V hotelu přebaluji batoh na cestu a chvíli pokecám s recepčním, mluví anglicky a nudí se a tak si chvíli rád poklábosí. Přidá se druhý a já je jistě těším svou upřímnou chválou Maroka a jeho lidí a srovnáním, jak jsem to viděl před 15 lety v kontrastu s velkým pokrokem vnímaným při tomto výletu. Před nádražím se scházím se synem Jakubem a jeho kamarádem Tomášem a společně odjíždíme místním autobusem a dorážíme na letiště, ještě dotyk úředního molocha a hladce odlétáme. Maroko, na shledanou.