Ráno jsem se vydal ještě před sedmou bez snídaně opět po Panamericana Highway, ale tentokrát na východ kolem jezera ILOPANGO do COJUTEPEQUE a odbočil na město ILOBASCO. Ilobasco je známé výrobou keramiky. Cesta byla pěkná, auta moc neprudily.
V Ilobascu byl obrovský nedělní trh. Koupil jsem si nějaké drobnosti a hlavně jsem fotil a fotil, lidi byli fajn a občas mi i zapózovali. Zaujal mne prodavač selátek, měl je na provázkách v takovejch postrojích jako eskymácký tažný psy a prasátka se tam vesele rochnila v bahně a čekala, až si je někdo koupí.
Zastavil jsem v několika keramických dílnách, ale nic jsem si nevybral. Kolem byla klasická zemědělská krajina, občas zpestřená kvetoucími stromy a keři.

Vracel jsem se zpět a nad jezerem ILOPANGO (je to sopečný kráter zaplněný vodou a vypadá úchvatně) jsem podlehl poutači a odbočil k hospodě, která si říkala "Panorama View" a nekecala. Bylo to nádherné místo na svahu přímo nad jezerem. Ještě uklízeli a řekli, že je zavřeno, ale když viděli můj zklamanej výraz, posadili mne a obsloužili, dal jsem si sendvič a pivo a nemělo to chybu, nikdo mne nerušil a strávil jsem tam v zadumání asi hodinu.

Odbočil jsem na město SUCHITOTO. To je uváděno jako nejčistší a nejzachovalejší příklad koloniální architektury. Na náměstí tradičně bílý kostel, otevřený a slavnostně vyzdobený. Okolo náměstí je jakési podloubí neboli stříšky, povalovali se tam místní opilci, aby jim slunce nesvítilo na šišku a byla tam spousta prodavačů všeho. Uličky uzounké, zamřížovaná úzká a nízká okna, malované dveře. Před domy spousta stromů a kvetoucích ibišků, klid a ospalá nedělní atmosféra. Navštívil jsem hospodu, která měla krásné patio, vyzdobená vkusnou keramikou a obrazy. Na peci (asi na vypalování keramiky) měli všlijaké umělecké předměty a mezi nimi trůnil náboj z minometu. Asi vzpomínka na občanskou válku.
Tohle městečko se i líbilo nejvíce. Chodil jsem s foťákem po těch uzounkejch uličkách a fotil, místní kluci mi ochotně pózovali, vládla tam neskutečná pohoda a to včetně policejní stanice, kde jsem se od místních ospalých policajtů pokoušel vyzvědět další cestu.

Chtěl jsem si asi tak o 50 km zkrátit další trasu a zvolil jsem spojku - na mapě to nebyla žádná tlustá čára (ale i tlustočárové silnice nebyly někdy nic moc) a tak bylo jasné, že to nebude žádný med. Spolehl jsem se na to, že je to v rovině a tak by cesta mohla být reklativně slušná. Opak byl pravdou. 15 km utrpení, kameny, prach, dvojku jsem zařadil jenom někdy. Cestou zase autobusy, které příšerně prášily. Viděl jsem autentický venkov. Lidé zde žijí neskutečně prostě. Ale byla neděle a koho jsem potkal, byl velmi slušně oblečen. Až na těch pár opilců, co se váleli někde ve škarpě úplně kožený.

Na konci byl veliký cukrovar a ukrutný čmoud, prach z náklaďáků a proud špinavé vody do řeky. Řidiči těch šíleně velkejch potvor naloženejch až co to šlo cuktovou třtinou, si čekání krátili tím, že mezi nárazníky zavěsili hamaky s spokojeně v nich chrupali. Musej mít plíce plný prachu a na vzdych už tam moc místa nezbejvá.
Brrrr, byl jsem rád, že to mám za sebou.

Pokračoval jsem na městečko La Palma na severu 80 km nad San Salvadorem, v horách. Nebýt toho, še jsem zase jel 30 km po rozbité silnici (tentokrát proto, že ji opravovali), nemělo to chybu. Cesta krásná, městečko krásné, zase spousta krámků s keramikou. Navštívil jsem hospůdku a dal si salát, byl skvělý. Pokoukal jsem po horách, zalitoval, že nemám čtyřkolku, abych do nich vyrazil, a vydal se na zpáteční cestu.

Cestou zpátky mne zaujalo fotbalové hřiště, které bylo nahrnuté prakticky na kraji obrovského srázu z materiálu, co jim vybyl ze stavby silnice. Nemělo úplně regulérní rozměry, ale jejich vášeň pro fotbal musí být obrovská. Ale když se někdo netrefí do branky a dá nad, tak cesta pro balón musí trvat aspoň dva dny.